Můj duhový příběh 1.část

Ahoj, tady je můj příběh o cestě k Duze, který vám chci dnes vyprávět 💫.
Všechno to začalo už v dubnu roce 2021. Macramé pro mě byl majáček v mém chaotickém životě na mateřské s hodně uplakaným miminkem. To ticho, to soustředění se jen na uzlíky, to že jsem vytvořila něco, za co jsem na sebe byla pyšná a ostatním se to líbilo 🥰.

Tolik mě to bavilo, že jsem si založila svůj první tvůrcovský profil na IG pod jménem @kamilga_handmade , abych mohla světu ukázat, co jsem vytvořila. Uzlíčky jsem se učila po nocích, vyzkoušela jsem X značek přízí a stále vymýšlela něco nového, něco do čeho dám kus sebe 🌸. Vtipné je, že Duhy jsem vyráběla pouze pro své okolní kamarády, protože jsem se nechtěla fušovat do cizí tvorby 😅. Postupem času mi začaly přibývat zákazníci a já byla strašně spokojená, že jsem měla něco svého jako žena, co mě moc bavilo a ještě jsem aspoň malinko pomohla manželovi s rodinným rozpočtem 🥰.

V září 2021 jsem otěhotněla s našim druhým miminkem. Plánovaně, vždycky jsem si přála mít děti chvilku po sobě, aby k sobě měly věkově blízko 🙏🏻 popravě asi to, co já jsem díky většímu věkovému rozdílu se svoji sestrou nenašla.
Ale ne vždy je vše tak, jak by si člověk přál a naplánuje a já o miminko přišla 🌈. Ve 3 měsíci na kontrole mi řekli, že miminko je už 3 týdny mrtvé a já mám tzv. zamklý potrat. Moje tělo ani moje duše nic nepoznala a já se nejednou propadla do smutku a nenávisti ke svému tělu, že mi nedalo jakýkoliv signál, že se s miminkem něco děje a já mu nemohla pomoci.

V tu dobu šlo všechno stranou. Nevěděla jsem co dál, ani kdo jsem a neměla chuť v ničem pokračovat. Všechno co jsem ve svém okolí viděla, mi najednou přišlo jako malichernosti. Nebýt moji milované Jasmínky, asi bych nebyla schopná vstát ani z postele ❤️.

Po pár týdnech “bloudění” jsem si ale řekla, že takhle to dál nejde a začala jsem znovu tvořit. Macramé a moje tvorba mi opět pomohla k tomu, být sama na sebe pyšná. A taky moji milý zákazníci, kteří tu na mě počkaly 🫶.

Nikdy jsem si nemyslela, že s tak citlivými věcmi půjdu ven, ale už to vždy bude součásti mě a mé rodiny. V téhle naší společnosti se o takových věcech totiž nemluví. Jako kdyby to měla být pro ženu ostuda. I já se stydím o tom mluvit. Ale žádná žena by se za svou bolest ze ztráty miminka neměla stydět a vím, že ten pocit, že v tom další ženy nejsou samy, jim může pomoci.

O 2 měsíce později mi přišla nabídka koupit Duhu. Jak já říkám “vesmír mi ji seslal”, ale o tom už vám řeknu zase příště ❤️